Poetický příběh vztahu proletářské dvojice v letech hospodářské krize a nezaměstnanosti – ze všech filmových režií E. F. Buriana je jeho poslední film Chceme žít (1949) pravděpodobně nejhorší. Záměr vytvořit silné filmové dílo, které by spojovalo moderní výrazové prostředky s ideologickými kánony socialistického realismu, zcela ztroskotal. Ježek s Tarnovskim tyto „trosky“ objevili a pokusili se na nich znovu vystavět stavbu z beznaděje a marnosti života. Ježek fotochemickou cestou přepsal vybrané pasáže s co největší mírou pokory k dílu velkého avantgardisty, Tarnovski podobným způsobem zviditelňuje zvukovou stopu. Improvizované setkání zvuku a obrazu v dialogickém módu může přinést různá nedorozumění ústící v nejednoznačný kompromis.
